Okurková sezóna analytikova aneb statistické štěstí
A také období, kdy se novináři potýkají s akutním nedostatkem témat. Jasně, osamělí bojovníci Islámského státu se letos o přísun zpravodajských událostí snaží celkem usilovně, ale na nějaký ten útok mačetou či přestřelku s policií už jsme si (bohužel) zvykli. A tak kdyby zrovna Země nezažívala invazi mimozemského šmejdu z vesmíru pokémonů, nebylo by snad ani o čem psát.
A tak se v médiích pravidelně dozvídáme třeba o tom, že je vedro. Nebo že budou bouřky. A tak dále. V takových chvílích máme i my, mediální analytici, jindy vzácnou, volnou chvilku přispět do mediálního prostoru vlastním „okurkovým“ článkem. Jak na to? Tak pojďme třeba vymyslet nějakou bizarní kombinaci statistických dat a vyzkoumat, jestli se z ní něco zajímavého nedozvíme.
Vezměme třeba takový Happy Planet Index (HPI). Ten udává, jak jsou na tom jednotlivé státy světa v dosahování dlouhého, šťastného a udržitelného života obyvatel. Kde jsou zkrátka lidé šťastní a kde to naopak za moc nestojí. S čím bychom jej tak mohli porovnat … třeba s total fertility rate. Číslo – zjednodušeně řečeno – představuje počet dětí, které se průměrně narodí ženě v té které zemi. Přináší děti štěstí? Nebo jsou s nimi jen starosti?
Metodolog ve mně hned začne křičet, že takto by to přece nešlo. Že existuje miliarda dalších proměnných, které případný vztah mezi počtem dětí v rodině a celkovým pocitem štěstí dále ovlivňují. Stranou navíc nechávám metodu výpočtu HPI – věděli jste například, že podle něj je jednou z vůbec nejméně šťastných zemí světa Lucembursko? A to jen kvůli tomu, že výrazně propadlo v jedné z hodnocených kategorií – ekologii. Opravdu. Menší komplikací je pak také to, že HPI není vypočítaný zdaleka pro všechny země světa. Na Facebooku reaguji „to mě mrzí“ a pokračuji bez obav dál. Je totiž léto. Takže vychází ze srovnání něco zajímavého?
Zhodnocení zajímavosti asi nechám na čtenáři, ale ano, něco vyšlo. Skupina států s nejvyšším indexem štěstí (s hodnotou kolem 40 bodů) se nachází takřka výhradně v oblasti kolem dvou dětí na jednu ženu. Dvacet nejšťastnějších států (mimochodem polovina z nich leží v Latinské Americe, o důvodech nechci spekulovat, byť nápady bych měl) z toho vychází s průměrem 2,1 dítěte.
Nejhustěji zaplněné místo v grafu se pak nachází v oblasti průměrně šťastných států, v nichž na jednu ženu připadá pouze zhruba jedno a půl dítěte. Evropa. Pomalu vymírá, ale zatím se z toho psychicky nehroutí.
Na druhou stranu však skupina států, v nichž se ženám rodí nejvíce dětí, příliš důvodů k radosti také nemá. Hodnoty HPI těchto zemí se totiž drží výhradně na podprůměrných hodnotách. Vždyť dvacítka těch úplně nejméně šťastných se šplhá průměrně k bezmála čtyřem dětem na jednu ženu. Evidentně žádná výhra. A ano, mluvíme zejména o Africe.
Tak to bychom měli. Závěry asi ne úplně překvapující, ale tak už to v letních článcích bývá. A co dál? Asi nic. Vezměte děti k vodě a buďte rádi, že se máte lépe než rodina s šesti dětmi v africkém Čadu, nejsmutnější to zemi planety.