Příběhy kamarádů, které neznáme aneb o osobní značce
Ale vzhledem k tomu, že bez rolování novinek by se nám dny zdály až moc dlouhé, začínáme sledovat ty, které neznáme, ale děje se jim toho tolik. První co si ráno přečteme je historka z tramvaje, která se stala člověku, kterého jsme osobně nikdy neviděli. Historka, za kterou bychom se sami styděli tak, že ani večer doma bychom jí veřejně nevyprávěli, a usínáme s pohledem na fotku z baru, ve kterém nejsme ani my ani nikdo z našich přátel.
Děláme si virtuální kamarády, kteří netuší o naší existenci, kamarády, kteří si vybudovali silnou osobní značku a my podlehli jejímu kouzlu. Postavili ji na něčem v čem jsou dobří a zdaleka to není jen kvalitní produkt, ale zpravidla osobní postoj a změna zaběhlého přístupu. Přidání hodnoty, která je osobní a díky tomu jedinečná, hodnoty, kterou nikdo jiný ve stejné podobě přidat nemůže.
Budovat si osobní značku ve chvíli, kdy tvořím kvalitní a hmatatelný produkt, je přidávání něčeho navíc, něčeho co dokáže produktu dodat na autentičnosti a dodává mu lidskou tvář. Za jeho koupí je díky tomu často mnohem víc než jen ukojení potřeby, vyjádření podpory, třeba… Například rodinný pivovar Bernard je ukázkou toho, jak dostat svůj obličej, evokující postoj a příběh do ledniček v domácnostech napříč celou republikou.
Osobní značka příběh potřebuje. Takový, který přiblíží Váš život těm, kteří Vám mohou fandit i těm, kteří s Vámi nesouhlasí v rámci pořekadla „i špatná reklama je reklama.“ A takový příběh Stanislav Bernard své značce dodal díky jasným postojům vůči dění kolem sebe.
Dostáváme se k tomu, zda jde budovat osobní značku i bez produktu a jestli se pak nejedná o jistou formu prostituce, kdy pomáháme prodeji sebe samých. V posledních letech mnoho z nás pracuje dalo by se říci nehmatatelně, za pomoci internetu, nejrůznějších sítí, mnoha dat a výstupů, které se nedají osahat a do domácností nedodáváme nic na čem by se náš obličej mohl smát na všechny členy, kteří otevřou ledničku nebo šuplík.
Prodáváme své služby, svůj um a vážně tak trochu i sebe. Boj o to, zda je lepší být neutrální, abychom si případně nezavřeli nějaká vrátka vyhrává přístup přející jasnému vymezení postojů, které zajímají. A ano, zavírá se tím mnoho možností, ale otevírají se ty o poznání zajímavější. Nemít názor se nenosí, což se do sociálních sítí přenáší z běžného života, kde se také lépe konverzuje s člověkem, který má jasně dané stanovisko, i když s tím Vaším je třeba v rozporu.
A zase tím vytváříme příběh. O co méně tvoříme hmatatelně, o to více bychom měli na příběhu bazírovat.
Jakub Horák, jedna z hvězd českého Facebooku, všichni víme o jeho oblibě v dívkách 15+, hnutí Nevím, barrandovském ateliéru ve kterém žije i o každém panáku, který vypije. Ale kolik z nás ví čím se skutečně živí? Markétu Lukáškovou otázky ohledně toho, co skutečně dělá rozčilovaly už tolik, že předem na ně souhrnně odpověděla, protože být vtipná a glosovat sama sobě dennodenně život není jedinou její činnost jak se okolí dlouhodobě domnívalo. A Ladislav Zibura není první cestovatel chodící z bodu A pěšky do bodu B.
Jedno mají ale společné, umí dávat svět kolem sebe do příběhů, které nás ve výsledku baví víc, než ty, které zažívají naši skuteční známí a tím si tvoří silnou osobní značku.
